Přestože o generaci starší, Mirek byl pro mě jedním z nejbližších lidí a také přirozenou autoritou. Kamarád, na kterého bylo spolehnutí, který tě dokázal vyslechnout, poradit s použitím selského rozumu, svých životních zkušeností, a především laskavého humoru. Neměl rád, když si někdo stěžoval… na cokoliv. V takovém případě reagoval svým typickým humorným zlehčením problému, až se stěžovatel vnitřně začervenal, a nakonec si sám pro sebe přiznal, že může být mnohem hůř. Jakmile se u stolu začalo mluvit o nemocech, ihned odcházel.
Po letech nejraději vzpomínám na večery ve stanu na skautských táborech. Po večerce všechno ztichlo. Zalezli jsme do spacáků, probírali právě končící den a vymýšleli, co zítra. Nakonec jsme většinou vzpomínali na dávno společně prožité akce na horách, na běžkách, na vodě i na kolech. Často jsme se dostali i na dost soukromé záležitosti. Vážil jsem si jeho názoru podaného jednoduše, s dávkou jemného humoru a nadhledu. Po celodenní únavě se občas přihodilo, že v půli věty usnul… Mirkův náhlý tragický odchod byl pro mne, a zdaleka nejen pro mne, velkou ránou. I dnes, po dvaceti letech, se téměř žádná společná akce neobejde bez vzpomínek na Mirka, na společné zážitky, jeho průpovídky, humor…
Jirka Krejča
Úvod