Nenapravitelný optimista i proslulý improvi-zátor. Tak vzpomínají přátelé na Miroslava Vosátku, který vedl smečku vlčat v 1. oddíle chlapeckém.
Mirek začal skautovat po válce v roce 1946 v Praze jako dvanáctiletý v oddíle vodních skautů. Po obnovení Junáka v období Pražského jara se stal skautským činovníkem.Ihned po Sametové revoluci se zapojil do budování lanškrounského střediska Zubr jako vedoucí smečky vlčat nejprve ve 2. oddílu a od roku 1992 v 1. chlapeckém oddílu. V letech 1990 až 2002 tak vychoval několik desítek vlčat, z nichž většina později přešla do skautských družin, a také několik rádců, kteří po roce 2002 převzali vedení vlčat. Mirek se poté znovu naplno věnoval turistice v rámci Klubu českých turistů, pořádal řadu zájezdů pěších, cyklo, vodáckých i lyžařských, a to jak v tuzemsku, tak po Evropě. Na jaře v roce 2005 bohužel tragicky zahynul spolu s dalším vodákem poblíž Zemské brány při jarním sjíždění Divoké Orlice. Na jejich památku byla na skále u Pašerácké lávky umístěna pamětní deska. Jako výraz ocenění obětavé a aktivní služby skautskému hnutí byla Mirkovi In Memoriam udělena skautská Medaile díků.
Nenapravitelný optimista
Mirka jsem potkal někdy v roce 1982. Na první pohled člověk menší pevné postavy, avšak velkých lidských a morálních kvalit. Především miloval lidi, díky přirozeným komunikačním schopnostem si hned každého získal, mladé, staré, s každým se okamžitě skamarádil. Ale také s nadsázkou říkal: „Blbce neberem!“. Optimismus byl jeho životním krédem, v každé situaci věřil v pozitivní výsledek a dokázal „nakazit“ všechny kolem sebe (Špatné počasí? Buď rád, že je nějaký, představ si, kdyby nebylo žádný!). Nedokázal chvíli sedět a nic nedělat, byl neustále v akci a uměl „zblbnout“ lidi kolem sebe a zorganizovat a zvládnout tak na první pohled komplikované věci. „Důležitý je někde bejt,“ říkával a neúnavně organizoval akce pro party lidí, turistů. Stál u zrodu Lanškrounské KOPY, přejezdu Jeseníků, stavby turistické loděnice…
Mirek byl antikomunista z přesvědčení. V neděli 26. listopadu 1989 jsme se v bývalém hotelu Slávie účastnili založení Občanského fóra v Lanškrouně. Následovalo velmi hektické období, během kterého se Mirek nechal přesvědčit, aby s těžkým srdcem opustil svoje dosavadní zaměstnání ve vzorkové dílně a nastoupil na místo šéfa odborů (tehdy ještě ROH) v TESLE. To místo bylo potřeba obsadit někým důvěryhodným a spolehlivým a on tu oběť tehdy podstoupil.
Skautování s Mirkem
Ještě v prosinci roku 1989 se konala schůzka skautských činovníků a příznivců, kde bylo de facto založeno skautské středisko Zubr Lanškroun.
Již v roce 1990 se konal první tábor na Zubrovce spolu s 2. oddílem skautů vedeným Milanem Peškarem – Wabim. Měli jsme s Mirkem „na triku“ dvě družiny vlčat, z nichž jednu oficiálně vedli Víťa Pavlas s Liborem Peškarem. Ti však později skončili a my jsme přešli s vlčaty ke skautům do „Jedničky“ ke Standovi Zedníčkovi – Kobrovi. Pravidelné schůzky jsme mívali většinou ve čtvrtek odpoledne, občas sobotní výpravy či mimořádné (např. vánoční) schůzky celého oddílu. Na tábory jsme pak od roku 1992 jezdili už pod vlajkou 1. oddílu. Na tomto místě musím zmínit našeho obětavého kuchaře Bóďu Pacovského, na jehož vybraný jídelníček ani po letech nelze zapomenout.
Od rodiny Thunových, velkých fandů skautingu, se tehdy podařilo získat pozemek v Tatenici – Kátru (Kopretinová louka), kde se postupně budovala kuchyň s jídelnou. Materiál ke stavbě jsme získali demolicí dvou starých lesních chat darovaných pro tyto účely skautům Lesy ČR.
Asi největší akcí, na které měl Mirek velkou zásluhu, byla stavba srubu na Kopretinové louce. Dřevo ke stavbě věnovaly Městské lesy. Složili jej na manipuláku „U kapliček“ nad Lubníkem a dál už to bylo na nás, na skautech: na místě odkorovat, převézt na pilu. Za pomoci majitele pily Míry Pecháčka pak nařezat a odvézt na místo stavby. A potom už „jenom“ srub postavit.
Samostatnou kapitolou byla stavba komína a krbu. Skutečnou perličkou se při tom stala výroba roury pro napojení krbu do komína. Mirek sehnal zdarma ve stavebninách silnostěnnou ocelovou rouru. Půjčili jsme si rozbrušku, že si potřebný kus o váze asi třičtvrtě metráku uřízneme. Podařilo se. Ale jaké bylo doma překvapení při svlékání šusťákové bundy, která se záhadně proměnila v moskytiéru! Jelikož rouru bylo potřeba „zalomit“ pod určitým úhlem a pod dalším úhlem seříznout u komína, vyrobil jsem dřevěnou šablonu, rouru jsme naložili do kombíka a jeli do Forezu, kde Mirek domluvil úpravu. Hoši použili pásovou pilu. Po chvíli se ozvala rána a pás se odporoučel do věčných lovišť. Po bleskové výměně, aby si šéf nevšimnul, se na druhý pokus zadařilo. Kusy roury jsme pak dopravili k Bóďovi do firmy k finálnímu svaření. Trampot i legrace, které jsme při tom zažili, by vydalo na samostatnou brožurku.
Záměrně jsem zde vynechal budování skautských kluboven nejprve na Annahofu, později v Pamově vile, o němž se hovoří na jiném místě.
Mirek měl pozoruhodnou schopnost improvizace, kdy dokázal sypat z rukávu nápady na činnost, hry, soutěže. To jsem zvláště oceňoval v různých mimořádných situacích, kdy například týden bez přestání pršelo a nálada byla na bodu mrazu. Občas bylo potřeba jeho nápady poněkud mírnit či korigovat a nebo maličko domyslet. Ale to nic neubírá na jejich kreativitě. V tomto ohledu byl, dnešní terminologií, výborným manažerem, který má vize a detaily nechává na ostatních.
Po táboře v roce 2002 jsme vedení smečky vlčat oficiálně předali dosavadním rádcům družin Honzovi Skalickému – Piškotovi, Milanu Růžičkovi – Krtkovi, Tomáši Krislovi – Kečupovi a Jakubu Košťálovi – Liháčovi, kteří se v průběhu roku i na táboře velmi osvědčili.
Jirka Krejča
Úvod