Šípková Zdena – Duběnka

Po skautské cestě životem, a nejen mým.

Dlouholetá obětavá vůdkyně Lesního kurzu Jiráskovy oblasti, bývalá vedoucí 1. oddílu dívčího, která působila i na ústředí Junáka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to je Zdena Šípková –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Duběnka.

Na cestě životem jsem potkala spoustu přátel, kamarádů, různých životních karambolů, ale i úspěchů a radostí. Týká se to i mého putování po skautské stezce. Vlastně jsem se do té skautské cesty narodila. Můj táta Luboš byl skautem v 1. oddílu skautů a moje maminka Zdeňka skautkou v 1. oddílu skautek ve středisku Zubr Lanškroun v poválečných dobách. I když byl následně skauting v padesátých letech zakázán, měli jsme doma spoustu knih týkajících se skautování, pobytu v přírodě a knihy o dovednostech, které je třeba znát. Když bylo v roce 1968 skautské hnutí obnoveno, a tím pádem i skautské středisko Zubr v Lanškrouně, zapojila jsem se do práce s dětmi spolu se svými rodiči, kdy maminka byla nejen vůdkyní roje světlušek, ale i výchovnou zpravodajkou a členkou ORJ v Ústí nad Orlicí. Táta byl spíše přítel po ruce na manuální práce, pomoc při budování kluboven, táborů atd. a člen OS. Po složení vůdcovských zkoušek jsem se stala vůdkyní 1. oddílu skautek.

Po násilném ukončení činnosti skautského hnutí jsme ještě nějakou dobu fungovaly tak, aby mohl proběhnout poslední tábor, který jsme připravovaly s předstihem, ale absolvovat LŠ se mi již nepodařilo.

V roce 1990 byl skauting opět obnoven, a tak jsme se okamžitě zapojily do práce střediska. Já jsem se opět ujala 1. oddílu skautek a světlušek s tím, že některá z mladších sester mě výhledově vystřídá ve vedení oddílu.

Současně jsem byla vyslána na Lesní školu, kterou vedla ss. D. Bednářová – Šavra. Z důvodu časových limitů bylo povoleno Náčelnictvem dívčího kmene to, že jsme byly dvakrát na prodlouženém víkendu v Cholticích a o prázdninách na týden v Sokolí dolině u Miletína.

Oblastní pokřik: „Proti všem i v temnu stály české lebky jako skály,
jako skála stojí znova skautská oblast Jiráskova“.

Sestra Bednářová byla spolu se ss. Valáškovou toho mínění, že je nutné dívky vzdělávat na podobných soustředěních jako je Lesní škola. Po absolvování Lesní školy nás několik absolventek zapojila do organizace Lesního kurzu Jiráskovy oblasti, který se jako první konal v Sokolí dolině v Miletíně. Garantkou pro naši oblast byla ss. Šavra a kurz měl prvotně dovětek pro starší skautky.

„Věřím ve slunce, i když nesvítí, věřím v boha, i když mlčí, a věřím v sesterství, i když je skryté.“

Pak byl přidán kurz také pro rádkyně, a nakonec i pro čekatelky. Dodatky se měnily podle požadavků NDK (Náčelnictva dívčího kmene). Od roku 1992 se konalo celkem 6 kurzů, kdy v roce 1992 proběhly v Sokolí dolině o prázdninách kurzy dva, na kterých jsme se ve vedení kurzu vystřídaly. Pro absolventky LK jsme vymyslely znaky-nášivky podobné nášivce LŠ s tím, že v kolečku bylo jedno teepee, ten mohly nosit dívky po dovršení 15 let věku. Pro dívky do 15 let bylo kolečko s jedním stromkem. Výšivky se nosily v cípu šátku. V následujícím roce byl kurz opět organizován v Miletíně, ten už jsem vedla jen já s garantkou ss. Šavrou. Pak jsem vedla Lesní kurz v Lanškrouně. Sem nás přijela navštívit i sestra Macková, náčelní dívčího kmene. Následující dva Lesní kurzy jsem organizovala v Orlovské myslivně u Humpolce. Je pochopitelné, že bez pomoci dalších sester i bratrů, kteří na kurzy dojížděli jako lektoři, nebo bez pomoci oldskautů ze střediska Zubr Lanškroun by tyto kurzy proběhnout nemohly. Současně jsem postupně předávala vedení 1. odd. sestrám, které byly ochotné v práci s oddílem pokračovat. Také jsem byla členkou ORJ v Ústí nad Orlicí, členkou střediskové rady střediska Zubr a vzhledem k organizaci kurzů jsem byla i členkou skupiny sester při náčelnictvu dívčího kmene, které měly kurzy na starost.

„Chtěl bych – neznamená nic, chci – znamená všechno.“

Program kurzů byl zaměřen na znalosti I. a II. stupně. Na organizaci se podílely mimo mě 2-3 sestry, které byly přítomny po celou dobu kurzu, dále 5-6 sester, či bratrů, na kurzy dojíždělo podle programu. O materiál, zásobování a i dopravu se spolu se členy OS staral můj manžel.

Účastnice kurzu byly z celé Jiráskovy oblasti, ale stalo se, že se přihlásily i sestry z jiných oblastí republiky.

Vzhledem k časové tísni, lektorky byly zaměstnané, mladší sestry chodily do škol, a účastnice kurzů se měly setkat osobně až na místě konání kurzu, přitom bylo třeba, aby zvládly všechny požadavky na znalosti podle jednotlivých stupňů, byly družiny rozděleny už v jarních měsících. Současně měly zadané úkoly, jejichž splnění předložily na probíhajícím kurzu. Také byla určena rádkyně, která zajišťovala komunikaci mezi členkami družiny a na plnění úkolů dohlížela písemně nebo telefonicky, mnohdy i osobně. Děvčata si zvykla pracovat samostatně a zodpovědně. Tento model se nám v budoucnu osvědčil na všech pořádaných kurzech.

„Není moudrý ten, kdo mnoho ví, ale ten, kdo ví, čeho je třeba.“

Kurzů se zpravidla zúčastňovaly nejlepší sestry ze středisek. Kurz nebyl naplněn jen osnovami I. a II. stupně, ale i hrami v přírodě, rukodělkami a velkou tradicí se staly tzv. vigilie, ať už psané či povídané. Byla to tradice podnětná, večer se příjemně při ohni povídalo o radostech i strastech náctiletých.

V roce 1996 se konal v Orlovské myslivně u obce Kejžlice poslední lesní kurz. Organizování lesních kurzů pořádané naší skupinou instruktorek jsme bohužel neměly komu předat. Z vážných rodinných důvodů, včetně pracovních, jsem nemohla v organizování kurzů pokračovat. Problémy měly i ostatní sestry-instruktorky, a to osobní, či pracovní.

Závěrem bych chtěla zopakovat slova, která jsem několikrát pronesla poté, kdy jsme byly pochválené za to, že tolik času věnujeme vzdělávání mladé generace, mnohdy na úkor svých rodin.

„Domnívám se, že nezáleží na tom, kdo vymyslel, vedl, ale že to bylo od samého začátku dílem kolektivu lidí, kteří byli ochotni obětovat téměř všechno ze svého potenciálu pro mladé lidi, ač výsledek byl mnohdy nejistý.“

Uteklo už spoustu let od mého absolvování LŠ, od organizování prvního LK na popud ss. Šavry, přesto, i když nevím, kolik sester zůstalo skautskému hnutí věrno, že to byl správný čas v našich životech, že ss. Šavra nám v té době dala spoustu energie, nápadů a obyčejného lidství a my jsme šly do toho. Byly i okamžiky, kdy nás ss. Šavra neskutečně štvala, oponovaly jsme jí, vzdorovaly, ale je pravda, že ona dala dívčímu skautingu vše a že se o něj zasloužila tou největší měrou.

Chtěla bych poděkovat své mámě ss. Z. Sedlákové, ss. M. Krmelové st., ss. D. Krejčové – Lišce, ss. H. Sýkorové – Kimíkovi, družině Subret, které nám pomáhaly, ale šly i na nervy svou mladickou rvavostí, ss. Provazníkové – Javale a ss. Nadě Nováčkové ze střediska Ústí nad Orlicí, a pochopitelně kolektivu sester a bratří OS střediska Zubr s jeho vůdcem br. Kazanem. A všem těm ostatním, kteří byť jen kapkou přispěli k tomu, že jsme všechny kurzy absolvovali bez problémů a bez úrazů. Poděkování patří i ss. Báře Šťastné, která si organizování našich šesti LK vybrala pro svou písemnou práci k vůdcovským zkouškám a jedná se pravděpodobně o jediný ucelený materiál o začátcích pořádání LK v Jiráskově oblasti.

Ač jsme neměly vyspělou technologii, přesto jsme se dokázaly dorozumět, i když i o vyhrocené okamžiky nouze nebyla, tak jsme se vždycky dokázaly vrátit do správného směru našich cest.

Zdena Šípková – Duběnka