Když mě v době dobíhající Sametové revoluce na začátku prosince 1989 potkal Fous (Jiří Černohous), kamarád z vandrů, a lákal mne, ať zajdu do kulturáku, že tam skauti mají obnovu činnosti a nábor, tak jsem jen váhavě slíbil, že přijdu. Druhý den večer v Kulturním domě v Lanškrouně jsem poprvé uviděl Honzu Špičáka – Kazana ve skautském kroji. Jeho nadšená řeč k obnově střediska, promítané filmy z táborů 1969, plný sál nadšenců a bylo to. Já najednou viděl, že existuje to, o čem jsem v klukovských letech mohl jen snít. Že tady a teď jsou ti, kteří i po letech s nadšením vzpomínají na své skautování a já v duchu záviděl. Že je tu vše, co jsem s kamarády objevoval na našich toulkách, sny, s kterými jsem spával pod širákem. Ale že vlastně taky už něco vím a je možná ten nejlepší čas se o vše podělit s těmi menšími a šance si to s nimi prožívat znovu a znovu…
V dubnu 1990 (7. dubna) jdeme s Fousem pěšky na Lázek. Slibový oheň, spaní ve věži rozhledny, ve které zatraceně fouká čerstvý jarní vítr, seznámení se s mladým Milanem Gregorou (přezdívku Čvachta získal trochu později) a velká očekávání. Jaké to bude s Bóďou a jaký bude ten „náš“ první oddíl skautů, který mi osud rozhodnutím Kazana přidělil?
Bylo to ono pověstné hození do vody, ale jsem za to Kazanovi vděčný. Rozjeli jsme činnost hnedle pár týdnů po slibu, na jaře 1990, po svém. Paralelně se studiem skautingu a skládáním nováčkovské zkoušky. První výprava, Bóďa, Milan, nováčci. První schůzky, kde se dalo – „agitační středisko“, starý vlhký dům na ulici E. Krásnohorské. Program se připravoval na poslední chvíli podle intuice.
Na prvním táboře Na Zubří louce 1990 jsme propojili zkušenosti a tradice skautů předchozí generace se svými ideály skautování. Centrální program tábora k našemu překvapení jednoduše neexistoval, naše příprava na tábor žádná, takže program na každý další den byl noční aktivitou a improvizací. Ale hlavně obrovskou školou. Táborové stavby byly ukázkou, co vše se dá za dva týdny a jen s několika skautíky – dětmi zvládnout, když je chuť, nadšení a odvaha.
Po tomto táboře jsme se s Čvachtou scházeli u nás nebo u něj doma a vymýšleli. Pro mne byly nejsilnější motivací k nápadům dvě otázky: Co bych já chtěl jako kluk v oddíle prožít? A jaká aktivita nebo hra pomůže mladým bratrům poznat sám sebe? Prožít si něco, co v nich zůstane do dospělosti, co je nasměruje a pomůže v jejich dalším životě.
Z pohledu dnešních výchovných lektorů, odborných pokynů a kurzů jsme to možná nedělali správně a korektně, ale o to intenzivněji. Se zapálením, vedeni intuicí a s neustálou inspirací okoukanou od jiných dobře fungujících oddílů. Nebylo lehké skloubit čas skautování s prací a mladou rodinou, protože podle mého názoru schůzky pár hodin týdně skauta neudělají. Mladý člověk najde opravdové kamarády, pozná sám sebe a získá zkušenosti pro život zejména při aktivní a náročnější činnosti, na výpravách a víkendových aktivitách oddílu. Taky jsem se ztotožnil s Foglarovým principem výchovy přes zdravou soutěživost a promyšlené náročnější hry. Tradice přináší očekávání, pravidelně opakované soutěže („oddílové mistrovství“) dávají šanci se zlepšovat a porovnávat se s vrstevníky. A bodování je výborným výchovným a motivačním nástrojem v oddíle, je-li dobře nastaveno: Tedy pokud se nebodují jen výkony, ale v široké škále bodovaných aktivit, aby nikoho předem nezvýhodňovalo. Proto jsme bodování neustále vylepšovali.
Začínali jsme v době bez počítačů, mobilů a tiskáren. Veškeré oddílové dokumenty, lístečky atd. jsme vyráběli a kreslili ručně, kopírovali v Tesle za čokoládu pro paní obsluhující xerox. Pak jsme to doma s manželkou vybarvili… Výměna informací přes štafety, lanaření rodičů na pomoc opravy starého Annahofu (rozpadající se statek vedle školy Dobrovského), aby tam mohly být klubovny. Zatápění v kamnech klubovny hodinu před schůzkou… To už dnes není. Ale to těšení se na výpravu, to je stále stejné.
Stanislav Zedníček – Kobra
Úvod