Moje první setkání s MUDr. Adolfem Antesem bylo v jeho ordinaci, 20. října, 6 dnů po našem přestěhování do Lanškrouna. Nevím proč, změna podnebí i prostředí nebo psychika, na pravém oku se mně udělalo ječné zrno, které bolelo a táhlo na celou hlavu. Nic naplat musím k lékaři. Ráno před osmou už čekám, až otevřou, abych byl první na řadě a pak musím do školy.
Když se mi pán doktor na oko podíval, prohlásil: „To musí ven.“ Já se lekl: „Co? To oko?“ „Ne,“ odpověděl, „to zrno.“ Vzal skalpel zaříznul a vymačkal a já jsem omdlel v sedě na židli. Po řádném přičichnutí čpavku jsem procitnul a poděkoval se slovy: „Pane doktore, to bylo, jako když kopne kůň.“
„Hochu, takových kopnutí nás všechny v životě čeká hodně!“
Ránu po zákroku ošetřil, zalepil, řekl: „Za tři týdny se ukaž, podíváme se na to.“
To jsem ještě nevěděl, že se budeme setkávat hodně často.
Ještě do konce října jsem se přihlásil do oddílu skautů a tam jsem byl seznámen, že MUDr. Antes, přezdívkou Amundsen, je vedoucí střediska Zubr Lanškroun. V této době bylo br. Amundsenovi 33 let a mně 13, nemohl jsem si zvyknout, že jemu mám tykat a říkat bratře. Až když mně bylo 16, po dohodě jsem jej tituloval „doktore“, což přijal.
Vím od bratrů, že Amundsen byl v roce 1946 organizátorem Lesní školy se třiceti účastníky pod patronací Ústředního náčelnictva Junáka z Prahy. A 8.–10. června byl spolupořadatelem župního sjezdu v Lanškrouně za účasti Ústředního vedení Junáka br. Rudolfa Plajnera, náčelníka chlapeckého kmene. Při tomto sjezdu byla přejmenována ul. Hřbitovní na ul. Svojsíkovu, po zakladateli českého skautingu.
Ještě na podzim 1946 přebírá funkci Okrskového náčelníka. V roce 1947 br. Amundsen pracovně vytížen pro zdraví občanů, přesto pomáhá s organizací zřízení táborů děvčat a chlapců na řece Březné u Drozdovské pily. Roku 1948 taktéž je nápomocen při organizaci táborů na řece Metuji, v Pekle u Nového Města nad Metují. Koncem srpna 1949 odjíždím do učebního oboru do Josefova u Jaroměře.
Osobně jsem se rozloučil s doktorem, připomněl mně: „Strana (KSČ) nám nepřeje a zakazuje naši činnost. Vidíš, to jsou ty kopance ne koňské, ale horší jsou ty lidské. Berou nám mládí a radost z kolektivní činnosti a žití v přírodě!“
Uplynulo dalších 20 let. Přichází jaro 1968, v Roztokách u Prahy na zámku byla otevřená výstava věnována k 30. výročí úmrtí A. B. Svojsíka. Shlédlo ji přes 60.000 návštěvníků a byla velkou propagací i ideovou vzpruhou pro obnovujícího se Junáka.
Br. Amundsen byl jedním z nich a ještě do konce června svolal všechny činovníky a sympatizanty skautů, obnovuje činnost střediska podruhé od roku 1945. V této době je br. Amundsenovi 57 let.
Mezitím se stal ředitelem Okresního ústavu zdraví v Lanškrouně. Změnil se mu život, hodně starostí, rozpadlo se mu manželství, zhoršilo se zdraví. Přesto se vrátil ke skautování. V říjnu mu na jeho podnět pomáháme organizovat setkání střediska u příležitosti 50 let od vzniku Československé republiky a zasazujeme strom republiky – lípu, která má celostátní registraci.
Br. Amundsenovi se zhoršil zdravotní stav, měl velké pracovní zatížení, proto požádal střediskovou radu o uvolnění z funkce. A bylo mu to umožněno.
Po dalších 20 letech, kdy bylo v prosinci 1989 opět svoláno středisko, setkal jsem se s br. Amundsenem, bylo mu 78 let. Kmet, myslící, pořád horující pro skauting. Hlavním tématem našeho rozhovoru byl zákaz a rozpuštění skautingu. Jak je jednomu trapně, když musí ukončit činnost skupin dívek a chlapců, mladých a veselých… a vyženou je z přírody. Zemřel v Lanškrouně 26. října 1993 ve věku 82 let.
Jan Špičák – Kazan
Úvod